Osudná bouře

Následující řádky (začínající níže pod společnou fotografií) pochází z mého velice intimního deníku, který jsem si vedla v poznámkách v mobilu a téměř nikdo je doposud neviděl. Nyní jsem se ale rozhodla je sdílet. Věřím, že to má smysl.

Psalo se 7.9. 2019 a od naší nehody v Tatrách ubyly pouze 2 týdny. Většinu svého času jsem jen ležela v posteli a léčila se s úrazem. Mnoho času jsem koukala do zdi nebo na naše společné fotky. A brečela jsem v jednom kuse…

Jedna z věcí, co mi tenkrát neskutečně pomáhala, byl čas sama se sebou a čelit smutku tváří v tvář. Nechat se jím prostoupit a za nic se neschovávat. Pokud jsem cítila psychickou bolest, dovolila jsem si jí prožít, co to jen šlo. Brečet, vzlykat, ztrácet se v tom všem a ničem, které vůbec nedávalo smysl. 

Ať to bolí do té největší možné hloubky, ať pláču klidně hodiny, ať mé tělo může dělat to, co potřebuje, aby si to prožilo. Věřila jsem, že jednou přijde chvíle, kdy se s tím srovnám.

Období hlubokého smutku jsem si ale prožila intenzivně a nikam před ním neutíkala. 

Když tu Slávek chyběl hodně, tak jsem si s ním povídala. Vyprávěla jsem mu, jaké to tu je teď na světě bez něj a nebo mu šeptala, co jsem mu zrovna říct chtěla, jakoby tu mezi námi byl. Často jsem cítila intenzivní pocit, že je tu se mnou, že mi naslouchá a chrání mě.

Co mi tenkrát dávalo opravdu smysl byla hra na klávesy. Začala jsem se sama učit. Nejprve z youtube, později podle aplikace. Musím říct, že to pro mě byla spása a něco, co mě opravdu léčilo. Dokonce až tak, že když jsem měla odjet na nějakou dobu pryč z domu od kláves, vadilo mi to. Znervózňovalo mě to.

Ač jsem ráda jela ke své rodině nebo k rodině Slávka, klávesy mi chyběly. Hrála jsem jinak každý den. Trénovala, učila se nové noty a písničky a stále měla co zlepšovat. Dávalo mi to smysl a tišilo můj smutek. 

Léto s Ním

Pro lepší autenticitu doporučuji ke čtení článku pustit písničku: To se mi líbí od Marka Ztraceného. Byla to naše písnička a zněla i na jeho pohřbu…

7. 9. 2019 

Snad na celé západní Tatry jsem křičela Tvé jméno. Znovu a znovu. A doufala, že uslyším Tvůj hlas na zpět. Odpovědí mi však byla jen burácející bouře okolo mně. Další a další blesky práskaly kus ode mě. 

Nic víc. 

Přála jsem si jediný… Vědět, že jsi… Že jsi v pořádku… Že dýcháš a tluče Ti srdce…

Nebo vrátit čas zpět. Jen o trochu.

Kéž by to tak šlo.

Ztratila jsem Tě z dohledu jen pár chvil zpět. 

Pamatuji si, jak jsem Tě zahlédla jen na okamžik, když jsem se probudila z toho divna (a bezvědomí), co se tam kolem nás z ničeho nic stalo. 

Padal jsi. 

Nějaká divná síla jakoby Tě shodila dolů.

Nechápala jsem…

Čas před bouří…

S veškerou nadějí jsem se vrhla dolů ze srázů, kam jsem Tě viděla padat… Po několika metrech jsem objevila Tvoje věci na zemi. Na vteřinu jsem vzala do ruky Tvůj šátek, co jsi nosil na hlavě…

V další jsem jej pustila a spěchala dál. Nevnímala jsem bolest nohy, která se stále znásobovala. Ani rozostřený vidění, chlad, motání se hlavy… Běžet, ani jít mi brzy nešlo a tak po zadku jsem se klouzala níž a níž… 

DOUFALA JSEM. STRAŠNĚ JSEM DOUFALA.

Pak jsem opět spatřila Tvé věci o několik metrů pode mnou… 

Tebe však ne. 

Už jsem se chtěla vrhnout dál za Tebou!!! Musím Tě přeci najít. Pomoc Ti. Být na to spolu. Být na to s Tebou…

V poslední chvíli jsem se ale zachytila rukama o drny husté trávy na hraně vysokého srázu. Rozklepala jsem se ještě víc. Málem jsem slítla dolů! Pomalu jsem se přesunula o půl metru zpět. Kdybych se zřítila dolů, tak už bych Ti nepomohla… A to je to nejvíc, co teď mohu udělat!

Servala jsem ze sebe pláštěnku a vyndala z kapsy mobil. Pět procent baterky. Nebyla jsem schopná uvažovat, tak ve fotkách jsem vyhledala tu s číslem horské záchranné služby. Tu kterou jsme si oba dva fotili předevčírem při vstupu do hor.

Tekly mi slzy a hlas se mi chvěl. 

„Potřebuji vrtulník. Rychle.“ … „Hlavně mu pomozte, prosím…“

– Počkejte, kde jste. Budeme tam do dvaceti minut. –

Ubyla minuta, dvě… Pak deset, patnáct, třicet… 

Nekonečno…

„Slávku, vydrž prosím,“ šeptala jsem. Kolem mě stále tekly proudy vody a burácely blesky, uvědomila jsem si a pocítila strach. 

Vrtulník do bouře nemůže, dozvěděla jsem se z telefonátu. Vzlétne až blesky ustanou…

Nemohla jsem se už ani pohnout, bolest kotníku mě paralyzovala a občas jsem pociťovala mdloby. 

Vydrž! Povzbuzovala jsem nás oba!

Ubyly další sekundy, minuty.

Pak dalších deset minut, půl hodina, hodina, dvě… 

Koukala jsem ze srázu do mlhy a skrze bouři. Hypnotizovala jsem Tvé věci pode mnou. A myslela na Tebe. 

Musíme to vydržet, Slávku… Jsme na to spolu… Neříkal jsi přeci pár chvil předtím: Neboj se, spolu to zvládneme! 

Fotka, kterou mi můj mobil (nevím proč) uložil s datem dne poté, co se to stalo. Jakoby to bylo poselství od Tebe, že je Ti to všechno líto.
Jsem holka, co se nebojí dobrodružství a ráda se toulá světem. Většinou s batohem, v pohorkách a s úsměvem na rtech. Dosud jsem si vyzkoušela žít na různých místech naší krásné planety, jako je Florida, Nizozemsko a Taiwan. Také si ráda plním nejrůznější sny: meditovala jsem týden s mnichy v klášteře v horách, okusila si atmosféru poutní cesty Camino, podívala se na Alijašku, procestovala západní pobřeží Ameriky, učila se vařit Thajská jídla s domordci, létala paraglidem, střihla si solo trip po Asii  a další. Také ke mně velmi aktuálně patří můj nejtěžší prožitek - ztráta mého přítele za bouřky v Tatrách. O tom všem a mnohem více píšu otevřeně a srdcem. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Ukončete měsíc vědomě a splňte si své sny!
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Facebook: