Osudná bouře II.

Dnes přesně tomu je deset měsíců. Nechápu to, taková doba. Bude začínat léto a doba výletů. Z celého srdce všem milovníkům hor přeji opatrnost a poslouchání své intuice. Hory jsou překrásné, ale také mocné a divoké. Když máme tu čest je přijít navštívit, měli bychom je respektovat se všemi jejich zákony a hrozbami. My jsme ta návštěva, která se tam jde podívat, sdílet tu divokost a žasnout nad jejich mocností. 

S respektem a klidem v duši horám odpouštím vše, co se tam stalo. Teď a už tolikrát, když jsem plakala pro svého přítele, který v horách umřel. Cítím lítost a smutek, ale i radost a pochopení. Umřel v nádherném prostředí, šťastný a milovaný. Odešel z tohodle světa pouze na jiný břeh. Neznamená to, že už tady není. Stále tu je, jen ho nevidíme. Musíme si zostřit smysly a zbavit se balastů, abychom se mohli nacítit na naše milované, kteří už tu mezi námi nejsou. Pak můžeme cítit je a tolik různorodého. Také lásku, energii a přijetí, které je pro nás pro všechny dost. 

Od té doby se nebojím smrti. Smrt není nic děsivého. Je to návrat domů, návrat do své podstaty, rozplynutí se do hřejivé lásky a energie vesmíru. Nemá cenu se děsit smrti. Má cenu se zabývat tím, zda ten život, co tu vedeme, je pro nás dostatečně hodnotný. Je to to, pro co jsme sem přišli? Žijeme tak, jak chceme? Neprotékají nám dny spolu se svými každodenními starostmi skrze prsty? Neztratili jsme se v přehršli majetku, představ, myšlenek a jiných přesvědčeních o nás, jiných a životě samotném? 

Cítíte, že víte, co chcete? A žijete to? Umožňujete uvnitř vás žít a radovat se každé buňce, která je vaší součástí? Tančí a děkují za to, že tu můžeme být? 

Žijete naplno, ikdyž je vám někdy smutno? Cítíte ten vděk, že můžeme? Já ano. Ikdyž se mi smutek kolikrát rozseje po celém těle, skoro mě dusí a zamlžuje mi vidět jasně, jsem vděčná za sebe, takovou jaká jsem, lidi kolem mě, jednotlivé okamžiky a spoustu dalšího.

Žiju, díky za to! 

Ráda bych s vámi sdílela několik mých vzpomínek poskládaných z poznámek starých už několik měsíců. 

25.9. 2019 – Zápisky staré měsíc a tři dny po příhodě v horách

Seděla jsem ve srázu a koukala před sebe. Nemohla jsem se hnout. Bolest kotníku mě občas přiváděla až k mdlobám. Na druhou stranu jsem ji chvílemi ani nevnímala, jak mi přišla nepodstatná.

Slzy, které mi bezúnavně stékaly z očí doplňovaly proudy vody, které kapaly z nebe. Občas se zem opakovaně zachvěla zvuky dalších děsivých blesků. Oklepala jsem se strachy pokaždé zas a znovu.

Nemohla jsem nic, byla jsem proti tomu všemu tak strašně malá. 

Nad námi šílela pekelná bouře.

Hory byly zahalené do černých šatů, které tu a tam prozářil opovážlivý blesk. Vítr spolu s deštěm se přidávaly do divokého tance. Dostávaly ze sebe zlobu a vztek posledních dnů a řinčely tak do okolí. Jejich pláč jako kapky deště dopadal dolů na zem. Mlha zahalovala krajinu a toulala se po vrcholcích jako splín, který neví, kam má zmizet.  

Byl to dlouhý řev, křik a pláč přírody, který se tak z ničeho nic zpustil a nás do svého smutku zahrnul…

„Pane bože, ať už to přestane. Bože, prosím, Slávku, žij.“

Modlila jsem se tiše. Vysílala jsem svou motlitbu všem vrcholům kolem mě, všem bleskům a hromům, které mě tak děsily, všem kapkám deště, které padaly na mé i Tvé tělo… To vše jsem se snažila svou energií uklidnit. 

„Zlato, kde je ti konec…?“

„Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“

„Lásko, chci Tě obejmout.“

Prosím, vzpínala jsem ruce k nebi a zavírala oči. 

Každý temný smutek jednou skončí, stejně tak i tahle bezútěšná bouře se po čase uklidnila. Blesky rozpustily svou zlobu a úplně zmizely z mého dohledu.

Ubylo něco málo přes dvě hodiny od telefonátu s horskou službou. Odvážila jsem se a znovu vytočila jejich číslo. 

Bouře v horách sice ustala, ale stále řádila v údolí. Vrtulník stále vyčkával. 

Čas se nadále vlekl. 

Mokré oblečení mi zařezávalo chlad hluboko do kostí. Motala se mi hlava. A najednou z ničeho nic, se mi v myšlenkách zjevily jasné obrazy pohřbu… 

Hned jsem je se zděšením vyhnala. 

„Ne!! Prosím, ne!“ 

Znovu jsem sepnula ruce a silou svírala zavřené oči. 

Strašně mě mrzelo, že jsem se nedokázala dostat až k Tobě. Vím, že jsi ode mě nebyl daleko. Jen několik metrů… Kdybych se dokázala dostat až k Tobě, mohla bych Ti pomoci. Také by Tě snáz našla horská a oni by Ti určitě pomohli. 

Určitě?

Možná…

Snad!

Kéž by…?

Co, když už Ti pomoci nešlo? 

Co, když bych se dokázala dostat až k Tobě a našla Tě už bez života?

Tvůj duch by tančil nad Tebou a já bych plakala pro Tvé tělo, které už by nebylo Tvé? 

Mohl bys mě vzít do náručí a vyzdvihnout mě na chvíli tam vysoko k sobě? Uklidnit mě a opečovat mou bolest nad Tvou ztrátou? 

„Slávku, proč Ty jsi odešel a já ne?“

„Teri, Ty to přeci víš,“ vracejí se mi pocity. „Neptej se, nebojuj. Přijímej to a předávej to s láskou dál.“

Pokračování bude brzy v dalším článku…

Vše sdílím s láskou a pokorou.

Teri

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Ukončete měsíc vědomě a splňte si své sny!
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Facebook: