Kdo koho sbalil

Tenkrát jsem byla v Česku sotva 14 dní a přesně dnes před rokem, se na naší univerzitě konala HIT kariéra neboli veletrh pracovních příležitostí. Každý rok se tam ráda stavuji podívat se na možnosti nových míst, přednášky z firemního prostředí nebo pozdravit bývalé studenty z naší fakulty. Pokaždé je tam super atmosféra. 

Dorazila jsem tam pozdě a měla jen chvíli na to obejít veškeré stánky a podívat se, co nabízí. První patro jsem prolítla velice rychle. Snažila jsem se za tu krátkou dobu posbírat, co nejvíce informací a inspirace, která se mi bude hodit, až si budu hledat práci.

Brala jsem to dost s rezervou, jestli si budu hledat práci v Česku anebo někde jinde. Přijela jsem domů po několika letech, kdy jsem na střídačku žila na různých místech světa a vracela se do Čech pokaždé jen na několik měsíců. Mělo tomu tak být i teď. Udělat státní zkoušky, dokončit inženýra a pak se uvidí.

Pak jsem ho uviděla…

Chvíli na to jsem vstoupila do Relaxační místnosti v přízemí fakulty a uviděla jeho. Krásného vysokého kluka. Sympaťák. Zrovna se něčemu smál a vysvětloval jiným studentům informace o jeho firmě. Prošla jsem kolem něj až dozadu k jiným stánkům. Tam jsem chvíli váhala, zda jít za ním. Mrkla jsem na hodinky a zjistila jsem, že mám jen několik minut, než budu muset jít. Není čas čekat, jdu za ním.

Postavila jsem se k hloučku ostatních studentů, kterým povídal o možnostech pracovních pozic ve Škodovce. Poslouchala jsem jeho výklad o práci jen jedním uchem a prohlížela si ho… On si mě však všiml a vyzval mě ke slovu, co bych se ráda dozvěděla o nabízených pozicích.  

Neměla jsem páru, co přesně říkal doposud, ale naštěstí jsem reagovala pohotově a vymyslela, co by mě mohlo zajímat. On mi začal odpovídat a vysvětlovat různé pracovní pozice. Ostatní studenti brzy odešli a my tam u toho stánku uprostřed toho všeho ruchu, zůstali sami. Nejprve jsem se dozvěděla spousty informací o jeho firmě, která mě shodou náhod už delší dobu zajímala. A pak jsme se zapovídali i o všem ostatním a čas plynul.

Naše úplně první fotka, o které jsme ani jeden nevěděli, že byla pořízena…

Jak na něj získat kontakt?

Najednou mi došlo kolik je hodin a že musím jít…

„Tak co teď?“ Napovídal mi hlas v mé hlavě. Sice jsme si tu hezky několik minut povídali, ale já teď musím jít a už ho nejspíš neuvidím… Navíc povídat si tu hezky se studenty je v popisu jeho práce. 

Poslední vteřiny jsem jeho i sebe vnitřně po-postrkávala: Řekni si o kontakt!!!

Postávali jsme, koukali na sebe a stále něco povídali… A přesto nic!!! To mám jen tak odejít???

Nevypadalo to, že on si o ten kontakt řekne…

Ach, musím to vzít do vlastních rukou. Nutno podotknout, že jsem se zrovna vrátila ze čtyř týdenního solo tripu po Thajsku, kde jsem byla zvyklá na každodenní bázi mluvit s někým, koho neznám a pokud jsem něco nevěděla, tak jsem se prostě bez dlouhého rozmýšlení zeptala, no big deal… Takže mi to nepřišlo až tak divné se prostě zeptat na něco, co jsem nutně potřebovala vědět! 🙂

Ale i přesto, to trochu big deal byl! Ten kluk byl sympaťák a mě nenapadala žádná chytrá otázka, než se ho zeptat napřímo.

„Už musím jít,“ loučila jsem se… „Nechceš si vyměnit číslo, že bychom si to dopovídali třeba někdy u čaje?“ řekla jsem nakonec, jakoby to bylo něco naprosto přirozeného, že přeci neodejdu, aniž bychom si to někdy dořekli.

No a on souhlasil. A tak se to stalo. Vyměnili jsme si číslo… A pak o pár dní později zašli na ten čaj.

Vypadá to tak easy, co? A přitom to chtělo vcelku odvahu na začátku. Také jsem si mohla říci, že má třeba holku a ani se nezeptat… A to by byla věčná škoda! 

Ale pokud mi něco stojí za to, tak mi jsou stereotypy tipu: „kluk musí oslovit holku první“ – ukradené a jdu si za svým. Pak už to šlo hladce. Nejprve jsme zašli na čaj, příště na drink, pak na procházku. Za dva týdny jeli společně chodit po horách, další víkend na hory lyžovat a na prkno.

Poprvé spolu na horách

A bylo to. Psali jsme si a trávili spolu spoustu času.

Tak jsme si po pár společných zážitcích řekli, že nám je spolu hezky a chceme být spolu. A tak to všechno začalo. 🙂

Na horách je krásně a jeden výlet nestačí

A já si alespoň mohla Slávka dobírat, že jsem ho vlastně sbalila já!

Paradox je, že jsme spolu začali chodit 22. března. Náš čas byl ale omezený. Přesně 5 měsíců.

Jsem holka, co se nebojí dobrodružství a ráda se toulá světem. Většinou s batohem, v pohorkách a s úsměvem na rtech. Dosud jsem si vyzkoušela žít na různých místech naší krásné planety, jako je Florida, Nizozemsko a Taiwan. Také si ráda plním nejrůznější sny: meditovala jsem týden s mnichy v klášteře v horách, okusila si atmosféru poutní cesty Camino, podívala se na Alijašku, procestovala západní pobřeží Ameriky, učila se vařit Thajská jídla s domordci, létala paraglidem, střihla si solo trip po Asii  a další. Také ke mně velmi aktuálně patří můj nejtěžší prožitek - ztráta mého přítele za bouřky v Tatrách. O tom všem a mnohem více píšu otevřeně a srdcem. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Ukončete měsíc vědomě a splňte si své sny!
  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Facebook: